Kostel Povýšení Svatého Kříže

Titulární slavnost 14. září

Výroční slavnost posvěcení kostela 25. října

 

 

STRUČNÉ STAVEBNÍ DĚJINY

Klášterní kostel náležící kdysi k dominikánskému konventu vznikl asi na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny 13. století, jeho stavebníkem byl pravděpodobně král. Místo pro kostel s klášterem bylo vybráno v těsném sousedství městské hradby, přibližně uprostřed jejího západního pásu. Na východě objekt sousedil s jihozápadním koutem dnešního Velkého náměstí. Naše vědomosti o podobě tohoto prvního kostela jsou jen neúplné. Byl orientovaný, tvořený protáhlým, pěti boky oktogonu zakončeným presbyteriem, ke kterému se na západě připojovala pravděpodobně trojlodní prostora o stejné délce jako presbyterium. Předpokládané trojlodí by mělo totožnou délku i šířku, což odpovídá našim znalostem o mendikantské architektuře. Presbyterium bylo sklenuto do tří obdélných polí a jednoho pole závěru křížovou klenbou se žebry. K jeho jižnímu boku přiléhala kaple Všech svatých, která byla asi přistavěna velmi záhy, pokud ovšem nebyla s presbyteriem přímo současná. K severnímu boku presbyteria byla před rokem 1357 přistavěna kaple Těla Kristova založená Markétou z Rožmberka. Obě kaple byly polygonálně zakončené, sklenuté křížovými klenbami se žebry. Dne 20. srpna 1419 byl klášter přepaden husitskými radikály z řad městského obyvatelstva a následně vypálen a rozbořen. Tehdy zřejmě z podstatné části zaniklo trojlodí a poničeno bylo také presbyterium hlavní lodi.

V následujících dvou stoletích tak byly z pobořeného kostela využívány pouze obě někdejší chórové kaple - kaple Všech svatých asi k bohoslužebným účelům, kaple Těla Kristova byla ve druhé polovině 16. století upravena na solnici.

Situace se začala měnit až s návratem dominikánů do Písku na konci dvacátých let 17. století. Převor Martin Valaský nechal nově zaklenout někdejší kapli Těla Kristova (solnici), aby mohla být užívána k bohoslužbám - jedná se o dnešní zúženou východní část kostela. Někdy před rokem 1667 byla tato rozměrově skromná svatyně rozšířena směrem na západ; z původní malé kaple se tak stalo vlastně presbyterium k němuž byla přistavěna loď, která sahala do míst kde se dnes připojují boční kaple (v úrovni kazatelny). Víme ovšem, že z důvodu nedostatku finančních prostředků postupovala stavba pomalu. Ve druhé polovině osmdesátých let 17. století začala být stavěna věž přiléhající dnes k severovýchodnímu nároží kostela, která byla, s výjimkou nejvyššího patra, dokončena roku 1698.

K dalšímu rozšíření velikostí již nevyhovujícího kostela došlo hned po roce 1716, kdy byl k západnímu průčelí lodi připojen transept o těch polích s křížením v šíři lodi a navazující nové presbyterium, čímž v zásadě získal nynější podobu. Zřejmě v téže době byla také do východní části kostela vestavěna kruchta. Poslední významnější úprava proběhla v roce 1824, kdy bylo přistavěno nejvyšší patro věže. Citelnou ztrátu utrpěl areál kostela v roce 1935, kdy byla zbořena gotická chórová kaple Všech svatých, která byla sice v 19. století přepatrována, ale jinak zůstala dobře zachovaná. 

Exteriér

PRŮVODCE EXTERIÉREM KOSTELA

            Veřejnosti běžně přístupné je pouze východní - do náměstí obrácené - průčelí kostela a proto se budeme věnovat zejména jemu. Veškerá sgrafitová výzdoba vznikla v průběhu druhé poloviny 16. století, tedy v době, kdy objekt sloužil jako solnice. Celá plocha průčelí byla tehdy pokryta psaníčkovým dekorem, v nárožích byly vymalovány sloupy nesoucí kdysi iluzivní římsu. Nad původním vstupem do solnice (býval o něco širší než dnešní) byla vymalována dvojice znaků - vpravo městský znak a vlevo, třebaže se nezachoval, můžeme podle čestnějšího místa uvažovat o znaku královském. Velmi náročně byla provedena sgrafitová výzdoba původně asi dosti vysokého štítu. Ve spodním pásu, po stranách dnes zazděného okna zdobeného šambránou s rozvilinovým dekorem a maskarony, jsou figury dvou vousatých mužů ve zbroji stojících mezi rozvilinami. Muž vpravo, korunovaný tzv. pohanskou korunou, se opírá o štít s malým císařským habsburským znakem. Dále tu vidíme figury sv. Kateřiny Alexandrijské (vlevo) a sv. Barbory; štíty, o něž se obě světice opíraly bohužel zmizely pod pozdějšími úpravami. Horní část štítu byla při raně barokních úpravách odbourána a proto zde můžeme v prostoru nad oknem vidět již jen nohy ve zbroji oděného muže a zbytky rozvilinového dekoru v postranních polích.

Vlevo, nad vchodem do jižního dvorku, je dochována renesanční branka, jejíž portál je taktéž zdoben ve sgrafitu provedeným maskaronem, z něhož vybíhají rozviliny. Nad záklenkem je odhalen kámen s odsekaným reliéfním prvkem.

Při raně barokních úpravách průčelí kostela byly zejména zmenšeny oba vstupy, které byly opatřeny obdélným kamenným ostěním, vlevo prostým, vpravo profilovaným, nad které byly umístěny kamenné reliéfní znaky dominikánského řádu (v bohatší variantě nad hlavním vstupem a v jednodušší nad vstupem bočním). Štít někdejší solnice byl snížen a takto upravený byl opatřen trojúhelným tympanonem. Původní barokní výzdoba, zejména kolem vstupního portálu, byla náročnější, ale při opravách roku 1928 byla z větší části odstraněna.

Dominantou západního průčelí je věž budovaná postupně (s výjimkou nejvyššího patra) v poslední třetině 17. století. Plášť je pokryt rovnoměrným rastrem lisenových rámů - díky této úpravě bylo zazděno velké okno ve východní stěně druhého patra věže. Původní barokní věžní báň byla kvůli prohnilému krovu v roce 1896 snesena a nahrazena nynější stanovou střechou.

Ve zvonici věže jsou dnes zavěšeny dva zvony. Starší, ulitý v roce 1575 zvonařem Brikcím z Cinperka původně pro zvonici na hřbitově u Nejsvětější Trojice, sem byl v roce 1992 přenesen z velké věže děkanského kostela. Pod korunou zvonu je reliéfní výzdobný pás sestavený z dětských postav představujících devět můz podle předlohy Petra Flötnera. Na těle zvonu je reliéf Kalvárie a rozsáhlý nápis: Poctiwa pani Anna Kahaunowa wdowa pro budaucy pamatku slovutneo paa Jirzyka Kahauna meisstienina miesta Pisku niekdy manzela sweho mileho tez pro pamatku swau y wsseo rodu sweho tento zvon kostelu Se Trojice na Pisek nakladem swym wlastnim udielati gt poruczila. Kteryzto manzel gegi przitemz kostele gsa pochowan y s rodinu swu odpoczywa oczekawage radostneo zmrtwych wstani a tiela sweo y wsseczkniech wiernych lydi wolenych bozych oslaweni pan Buh racz nam spolu s nim dati wsseczknie wiecznau radost skrz pana Jezysse Krysta Spasytele nasseho amen. Slyt a udielan gest zwon tento skrze Brykcyho zwonarze z Cynperku w Nowem Miestie Prazskem leta Panie 1575. Druhý zvon, sv. Dominik, byl ulit roku 1673 Štěpánem Pricqueyem z Klatov. Zvon je zdoben pásovým vegetabilním dekorem a reliéfem sv. Dominika umístěným v kartuši se dvěma karyatidami. Text na plášti zní: Haec campana renowata est in honorem S. P. Dominici. svb prioratv A. R. F. Hieronymi Kebhart anno Domini 1673. Svmptibvs. cons. d. Pavli Podiebratsky Primatis R. V. C. Pisecensis et svae charis. conivgis d. Ivdithae Stephanvs Pricqvey civis Clattowiensis me fvdit (= Tento zvon byl obnoven ke cti svatého otce Dominika za převorátu nejdůstojnějšího bratra Jeronýma Gebharta roku Páně 1673 nákladem radního pana Pavla Poděbradského, primase královského města Písku, a jeho drahé manželky paní Judity. Štěpán Pricquey, měšťan klatovský, mne ulil.).

V dlažbě chodníku a částečně i silnice je vyznačen půdorys závěru presbyteria hlavní lodi středověkého kostela, zaniklého roku 1419. Půdorys byl rekonstruován na základě zjištění archeologického výzkumu.

Levými dveřmi se vstupuje do dvora lemujícího celou jižní stranu kostela. Pod klenutým přístřeškem vyúsťuje vstup na schodiště vedoucí na východní kruchtu, z níž také existuje jediný přístup do vyšších pater věže. Nad přístřeškem je při pohledu ze dvora patrný úsek obílené klenební přípory gotického kostela.

Interiér

PRŮVODCE INTERIÉREM KOSTELA

Presbyterium je příčně obdélné a nepříliš rozsáhlé, neboť je v dolní části zmenšeno klenutou chodbou, nad níž je vytvořen prostor pro varhanní kruchtu; sklenuto je jedním polem křížové klenby. Z obou západních koutů bylo kdysi možno z presbyteria vstoupit čtyřmi obdélnými portálky s kamenným ostěním asi z roku 1716 do dalších prostor; dnes, po nejrůznějších úpravách, je plně funkční pouze jediný. Kdysi bylo presbyterium osvětlováno dvěma segmentově klenutými okny - menším od jihu a větším od západu; zamřížované západní okno je dnes ovšem zaslepeno varhanní skříní. Okenní otvor v severní stěně zřejmě od samého počátku prostředkoval spojení s oratoří v patře nad sakristií.

Hlavní oltář byl na tomto místě vztyčen v návaznosti na stavební úpravy v roce 1716. Oltář, vzniknuvší někdy před rokem 1730, je tabernákulového typu. Pozadí k mohutnému svatostánku tvoří rozměrná, ze dřeva řezaná, hvězdami posetá drapérie, spadající z baldachýnu u paty kříže, kterou rozprostírají dva letící putti. Vnitřní prostora svatostánku je tvořena trojprostorovým otočným válcem umožňujícím současné uložení ciboria i monstrance s Nejsvětější Svátostí. V současnosti je ovšem používán nověji upravený svatostánek, který byl pod původní vestavěn asi na přelomu první a druhé třetiny 20. století. V nikách na bocích svatostánku jsou umístěny plastiky apoštolských knížat svatých Petra a Pavla. Svatostánek je završen trojlaločnou stříškou spočívající na zalamovaném kladí neseném čtyřmi tordovanými sloupky s korintskými hlavicemi. V návaznosti na hlavice člení stříšku čtveřice volutami zakončených žeber na nichž spočívají v popředí dva okřídlení putti, v pozadí dva andělé adorující Beránka na knize se sedmi pečetěmi, který spočívá na vrcholu stříšky. Za Beránkem září Boží oko v trojúhelníku z něhož vychází paprsčitá zář s hlavičkami cherubů. Celý svatostánek je na bocích vzpírán dvojicí volut na nichž sedí andělé s kadidelnicemi. Oltář vrcholí monumentálním Ukřižováním s postavami v životní velikosti. Tělo ukřižovaného Ježíše lemuje do tvaru srdce utvářená paprsčitá zář; pod křížem vidíme (odleva) P. Marii se srdcem protknutým mečem bolesti, u paty kříže klečící sv. Marii Magdalenu a konečně svatého apoštola Jana. Celou poměrně expresivně komponovanou skladbu výzdoby oltáře doprovází čtveřice soch v životní velikosti, které upomínají na zasvěcení kostela. Představují hlavní protagonisty dějin relikvie Svatého Kříže. Vlevo od svatostánku je to císařovna sv. Helena, matka římského císaře Konstantina I. Velikého (zde vpravo od svatostánku), která podle legendy nechala pátrat po zbytcích Kristova kříže poblíž místa ukřižování a nalezla je v roce 324. Na vrcholu levé oltářní branky je socha byzantského císaře Herakleia I., který relikvie kříže znovu získal při válečném tažení v roce 628 v perském Ktesiphontu. Na pravé oltářní brance pak stojí socha představující zřejmě vítěze nad seldžuckými Turky hraběte Godefroi z Bouillonu, zvoleného Ochránce Svatého hrobu, který dobytím Jeruzaléma roku 1099 znovu umožnil úctu relikvií Sv. Kříže. Je zajímavé, že se zde dostaly na oltář sochy osob (Herakleios, Godefroi z Buillonu), které nikdy nebyly uctívány jako světci; také císař Konstantin Veliký je jako světec uctíván pouze v orthodoxní církvi. Spodní část oltáře nese stopy úprav prováděných v průběhu 20. století.

Obětní stůl byl upraven na počátku sedmdesátých let 20. století z barokního oltářního stolu přeneseného sem ze hřbitovní kaple na vojenském hřbitově, původně ovšem tvořil součást oltáře v kapli sv. Jana Nepomuckého ve farním kostele. Ostatní vybavení presbyteria - ambo, sedes, abaky - pořídil na konci devadesátých let 20. století rektor kostela P. Xaver Kobza.

Na kruchtě přímo za hlavním oltářem jsou poněkud netradičně umístěny varhany, které byly postaveny v roce 1954 firmou Vladimíra Skopka v Táboře, přičemž bylo použito součástí vyrobených předtím firmou Mauracher v Linci pro kostel v Popelíně. Posvěcení nových varhan se konalo 11. června zmíněného roku. V následujícím roce 1955 pak firma Skopek provedla ještě jejich rozšíření. Zábradlí, zřejmě v historizujícím rokokovém stylu, sem bylo umístěno pravděpodobně v rámci úprav kostela prováděných petriny ve druhém decenniu 20. století.

Při dnešním triumfálním oblouku, na evangelní straně a vlastně již při západní stěně boční kaple, stojí oltář Nejsvětějšího Srdce Páně. Rokokový oltář, pořízený kolem poloviny 18. století pravděpodobně z odkazu Jana Jiřího Kochana z Prachové, byl původně zasvěcen sv. Dominikovi, jehož obraz byl na oltáři umístěn. Někdy v první třetině 20. století bylo zasvěcení oltáře změněno - v prostoru za odstraněným obrazem byla do zdiva vyhloubena nika a do ní umístěna socha Nejsvětějšího Srdce Páně. Po stranách výklenku, na rokajových volutách, je umístěna dvojice adorujících andělů; další dvojice okřídlených putti je umístěna na volutách v horní části oltářního retabula, v jehož středu vidíme písmena DCS se srdcem (vloženým mezi D a C) z něhož vyrůstá kříž. Litery představují zkratku jména Dominicus což dokládá původní patrocinium. Na predelle oltáře je umístěn v bohatě řezaném rokajovém rámu obraz papeže sv. Pia V., snad z první poloviny 18. století.

Pendantem k tomuto oltáři je oltář zasvěcený Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Původně byl oltář, založený asi kolem poloviny 18. století zároveň se svým protějškem, zasvěcen Panně Marii Růžencové. Podobně jako u předchozího oltáře bylo i zde patrocinium oltáře změněno a do niky osazena socha Neposkvrněného Srdce P. Marie namísto původní barokní plastiky P. Marie s Ježíškem. Výzdoba oltáře je řešena obdobně jako u oltáře předchozího, na predelle stojí obrázek P. Marie Budějovické (Klasové). Nahoře je uprostřed oltářního nástavce mariánský emblém.

Mezi presbyterium a loď je vložen transept, neboli příčná loď, jež je však z interiéru vnímána spíše jako dvojice bočních kaplí. Jižní kaple, osvětlovaná třemi segmentově zaklenutými okny, je sklenuta křížovou klenbou. Prostoře dominuje při jižní stěně stojící oltář Svaté Rodiny založený, podle nápisu na obrazu, Anežkou Bohdaneckou z Hodkova v roce 1730. Oltář je portálový, po stranách retabula stojí z každé strany dvojice sloupů (přední jsou tordované) s kompozitními hlavicemi, které nesou římsu na níž spočívá horní část nástavce, do jehož volného středu (proti oknu) je vložena paprsčitá zář symbolizující Boží velebnost, kterou adorují na volutách sedící andělé, mezi nimiž je umístěna kartuše s nápisem sicut mater ita et filia ejus ezech. XVI. (= Jaká matka, taková dcera; Ezechiel 16,44), který se vztahuje k obrazu vyplňujícímu střední část retabula. V centru obrazu v kazulovém rámu je malý Ježíšek sedící na klíně P. Marie, za níž stojí sv. Josef. Vpravo v popředí sv. Anna a za ní sv. Jáchym, rodiče P. Marie; v horní části obrazu je vymalován Bůh Otec a Duch svatý ve světelné záři. Dole je pamětní nápis Agnes Antonia verwitibte Marzanin Bohdaneczkin von Hodkowa gebohrne Ianowskin von Ianowitz A. 1730 (= Anežka Antonie ovdovělá Marzan Bohdanecká z Hodkova, rozená Janovská z Janovic r. 1730). Jmenovaným rodům náleží dvojice erbů nad nápisem - vlevo Bohdaneckým, vpravo Janovským z Janovic (zde ovšem s chybnými tinkturami šachovaného břevna - místo červené má být modrá). Po stranách obrazu stojí vlevo sv. Antonín Paduánský a vpravo sv. Dominik(?); z boku na vysazených konzolách vlevo sv. Kateřina Sienská, vpravo sv. Rozálie Limská.

Segmentově zaklenutá nika ve východní stěně byla snad již od počátku zamýšlena pro vestavbu zpovědnice, nynější je ovšem novodobá (vyrobena před r. 1958), která sem po úpravě z původně trojdílné zpovědnice byla přesunuta teprve před několika lety.

Severní kaple, stavebně zcela shodná s jižní, je v současnosti osvětlována pouze jediným oknem od východu, neboť západní okno ústí do oratoře a vnější špaleta severního okna je zazděna.

Plocha severní stěny je zakryta před ní stojícím oltářem sv. Vincence Ferrerského, zbudovaným údajně roku 1756. Oltář je portálový a svými formami koresponduje s oltářem v protější kapli. Také zde je po každé straně retabula dvojice sloupů, z nichž přední je tordovaný. Podobně i v horní části nástavce je otvor lemovaný paprsčitou září a oblaky s hlavičkami cherubů, kterým kdysi prozařovalo světlo z dnes zazděného okna. Po stranách spočívají na volutách dva adorující andělé. Uprostřed je zavěšen obraz v masivním rámu na němž je v polopostavě vymalován v expresivním kazatelském postoji sv. Vincenc. Po stranách obrazu stojí sv. Jan Nepomucký a sv. Jan Sarkander(?), z boku na konzolách sv. Hyacint a bl. Česlav. Nad obrazem je na římse zavěšena kartuše s textem sv. Vincenci oroduj za nás! 1930. Na mense stojí přenosný svatostánek, jehož nástavec je uzpůsoben k vystavení Nejsvětější svátosti. stolu; jeskyně Božího hrobu je tak dnes zakryta pouze provizorní plochou deskou.

Pod podlahou v prostoru křížení hlavní a příčné lodi je vyhloubena krypta. Tato krypta, zbudovaná pravděpodobně v návaznosti na celou západní přístavbu kostela, sloužila k pohřbívaní členů zdejšího dominikánského kláštera, příznivců řádu i dobrodinců kostela. Krypta, jejíž prostory byly v roce 1944 vyklizeny, je dvoulodní a přístup do ní je prostředkován schodištěm vyúsťujícím pod náhrobníkem v ose kostela, na rozhraní mezi hlavní a příčnou lodí. Do prostého žulového náhrobníku je vytesán nápis + sepvltvra fratrvm sacri ordinis praedicatorvm 1729 (= Pohřebiště bratří posvátného řádu Kazatelů 1729) a lebka se zkříženými hnáty.

Hlavní chrámová loď sestává ze dvou částí. Užší východní část, jejíž zdivo je v jádru středověké, se nalézá na místě gotické chórové kaple Těla Kristova. Po obnově kláštera sloužila ve čtyřicátých až šedesátých letech 17. století tato část jako provizorní svatyně. Před rokem 1667, při prodloužení kostela směrem na západ, se stala presbyteriem tohoto kostela. Dobře patrnými stopami tohoto uspořádání je původní triumfální oblouk a také schodiště vyrovnávající úroveň mezi podlahou kostela a výše položeným náměstím, které se nalézá v místech někdejších oltářních stupňů. Klenba této části lodi je křížová; osvětlena je třemi půlkruhově zaklenutými okny. Západní část lodi je členěna přízedními pilíři s postranními lisenami a je zaklenuta valenou klenbou s hlubokými trojúhelnými lunetami. Nynější forma klenby však neodpovídá původnímu záměru, neboť tvarům klenebních podpor by odpovídala klenba valená s patkou na hlavicích postranních lisen a vlastní pilíře by tvořily opěru pro výrazně vystupující pasy. Osvětlení zajišťuje šest prostých obdélných oken. Uprostřed podélných stěn je loď prolomena dvěma proti sobě umístěnými obdélnými vstupy s kamenným ostěním, které vyúsťují do dvorků lemujících po obou stranách kostel (severní vstup je v současnosti zazděn). Někdy po zmiňovaném rozšíření kostela na západ a přenesení hlavního oltáře na tuto stranu byla do východního ukončení vestavěna kruchta, pod jejíž valenou klenbou se dnes vstupuje do kostela.

Pod vstupním schodištěm se v ose kostela nalézá žulová náhrobní deska zakrývající vstup do krypty zbudované před rokem 1651 pro posledního člena hlavní (borské) linie Švamberků Jana Viléma II. a jeho manželku Johannu. Nevelká krypta čtvercového půdorysu ukrývá kromě původních pohřbů množství pozůstatků přenesených sem v roce 1944 z krypty pod západní částí kostela. Vstup na schodiště je překryt rozměrnou žulovou deskou s reliéfní výzdobou se zpodobněním švamberského erbu a stesaným nápisem ANNO DNI . 1651 . DIE . 6 . IVNIJ ABIJT E VIVIS . ILLVST: D. D. IOAN. GVILELMVS. DE SCHWAMBERG . DM, IN HAID . CHRAST . AVGESD .ET . KESTRZAN . SAC : CAES MAYE . CONSILIARIVS . QVEM EODEM . ANNO . DIE . 5. OCTOBR SECVTA EST. ILLVST : CONIVNX . IOANNA . NATA . COMITISSA . TRCZIANA. SIC AMBO FIDELES CONSORTES SVB HAC TVMBA . REQVIESCVNT. QVIBVS DEVS . SIT . PROPITIVS. (= Léta Páně 1651, dne 6. června, zemřel nejjasnější pán, pan Jan Vilém ze Švamberka, pán na Boru, Chrástu, Újezdu a Kestřanech, rada císařského Veličenstva, kterého téhož roku, dne 5. října, následovala nejjasnější manželka Johanna, rozená hraběnka Trčková. Tak oba věrní manželé, kterým Bůh budiž milostivý, odpočívají pod tímto náhrobkem.).

Poblíž se nacházejí další dvě sepulchrální památky. V severní stěně je osazena kamenná deska završená štukovou attikou nesenou volutami, do desky je vsazena bronzová tabule s reliéfem v podobě pohřebního štítu - v oválné kartuši je umístěn znak v podobě ryby s kotvou, kolem kartuše nápis EXCELLENTISSIMÝ : DNÝ : FRAN : XAV : DE FIISCHER : INCL : ARTILL : GENERAL : ET : COMENDANS : OBIIT : a dále v rozích tabule AO: 1742 DIE 28: SEPTEMB (= Roku 1742, dne 28. září, zemřel vznešený pán František Xaver z Fischerů, slovutný generál a velitel dělostřelectva.). Kamenná deska uzavírá niku, která mohla sloužit jako sanktuárium původního presbyteria. Dále vlevo, v podlaze při severní stěně, spočívá silně sešlapaný náhrobník s reliéfně provedeným erbem ve spodní části se znamením kůlu ve štítu a s nepatrnými zbytky tesaného nápisu, který patří Evě Hruškové rozené Fremutové ze Stropčic, zemřelé v roce 1689.

U paty schodiště jsou do zdí po obou stranách zapuštěny barokní kamenné kropenky, které sem asi byly osazeny po úpravách kostela v roce 1716. Další taková kropenka je osazena ve špaletě jižního vstupu do lodi, kam však byla přenesena teprve v roce 1996 ze špalety vstupu protějšího, kde byla nevyužitá.

Původní presbyterium odděluje od lodi arkáda triumfálního oblouku, na niž byl snad v roce 1912 vymalován na východní straně nápis: Králi věků nesmrtelnému, neviditelnému, jedinému Bohu, čest a sláva na věky věkův. 1. Tim. 1,17. Ze západní strany je pak namalován prostý latinský kříž s textem eucharistické písně po stranách: Pojďte, dítky, k stolu Otce / spějte sem, vykoupení, / požívejte zde ovoce / k duší svých nasycení. // Ovoce to stromu Kříže, / manna rajská, nebes Chléb, / jež nás s samým Bohem víže, / Každý jazyk jej veleb.

Na klenbě chrámové lodi bylo v roce 1912 malířem Aloisem Hanšem vymalováno osm terčů s vyobrazeními svatých českých patronů; jejich jména napsaná v latinské formě jsou v současné době zamalována.

Na nejzápadnějším polopilíři jižní stěny hlavní lodi je umístěna barokní kazatelna z první třetiny 18. století. Spodní část tribuny kazatelny je laločnatá a těmto lalokům odpovídají také výdutě zábradlí řečniště. Mezi výdutěmi jsou pilířky zdobené řezanými květovými festony, opakujícími se také na schodišti, které prostřednictvím sloupků završených koulemi vyúsťuje do jižní kaple. Horní část baldachýnu je zdobena volutovými žebry, z jejichž spojení nad středem vyrůstá vázovitá ozdoba - celek působí dojmem jakési koruny. Pod baldachýnem je zavěšen na plátně malovaný obraz sv. Tomáše Akvinského ze 17. století. Sv. Tomáš je jako obvykle vymalován v dominikánském řádovém rouchu se symbolem Ducha svatého a sluncem na prsou. V masivním rámu jsou po stranách čtyři oválné výpustky pod nimiž jsou podloženy na dřevě malované obrázky tzv. západních církevních otců - sv. Augustina, sv. Řehoře Velikého, sv. Ambrože a sv. Jeronýma. Destičky byly vyříznuty z nějaké starší kompozice, pravděpodobně z řečniště kazatelny, jak dokládají dole odříznuté části jmen, ze sedmdesátých let 17. století. 

 

(Písecké katolické kostely, vydala Římskokatolická farnost Písek roku 2005.

Text – upravený a aktualizovaný – Jan Adámek; fotografie – Jiří Škoch)