Farní kostel Narození Panny Marie

Titulární slavnost 8. září

Výroční slavnost posvěcení kostela 19. června

 

STRUČNÉ STAVEBNÍ DĚJINY

Místo pro stavbu kostela bylo vybráno v jihojihozápadní části historického centra města, v sousedství hradební zdi; rozhodující bylo pravděpodobně to, že se jednalo o téměř nejvyšší polohu z plochy obehnané opevněním. Postup výstavby kostela je možno relativně dobře postihnout, přestože pro první téměř dvě a půl století jeho existence o ní postrádáme jakoukoli písemnou zprávu. Snad již kolem roku 1240 byla zahájena výstavba presbyteria a východních stěn obou bočních lodí a také původní sakristie, přiléhající k severnímu boku presbyteria. Po dokončení obvodových zdí došlo k provizornímu zastřešení presbyteria a jeho zaklenutí; triumfální oblouk byl uzavřen provizorní zdí a začaly zde být konány bohoslužby. V navazující etapě byly v západních nárožích budoucího trojlodí vztyčeny věže a byly také rozestavěny obvodové zdi trojlodí; již v této fázi došlo k osazení vstupního portálu do rozestavěné severní stěny. Následně byly dokončeny obvodové zdi trojlodí a současně vestavěny mezilodní arkády nad nimiž byly vztyčeny podélné zdi hlavní lodi. Po zastřešení bazilikálního trojlodí a dokončení kleneb mohla být definitivně stržena provizorní zeď v triumfálním oblouku a bylo možno přikročit k definitivnímu vysvěcení kostela, k čemuž došlo pravděpodobně v šedesátých letech 13. století. Velmi záhy, ještě před dokončením stavby, byla k jižnímu boku presbyteria přistavěna kaple mariánského zasvěcení, která dnes slouží jako sakristie. Někdy ve druhé polovině 14. století byl v ose západního průčelí prolomen další vstup a byl sem osazen dodnes zachovaný hrotitý portál.

Výrazné úpravy následovaly počínaje rokem 1489, kdy byla na místě jižní průčelní věže založena monumentální zvonice, jejíž výstavba se jistě protáhla do 16. století. V první polovině 16. století byla do západního pole hlavní lodi vestavěna hudební kruchta a při té příležitosti byl také upraven vstup na ni, který zajišťovala schodišťová přístavba v jižním sousedství západního portálu.

Po požáru velké věže v poslední den roku 1555 došlo mimo jiné ke změně způsobu zastřešení obou bočních lodí - dosavadní pultové střechy byly nahrazeny vždy trojicí příčných stanových stříšek navazujících v průčelí na nově vystavěné obloučkové štíty. V roce 1726 byla před severní vstupní portál představěna předsíň mírně obdélného půdorysu.

V letech 1741-43 byla k jižnímu průčelí přistavěna kaple sv. Jana Nepomuckého.

Poslední stavební úpravy následovaly v letech 1855-56, kdy byl zejména odlišně vyřešen vstup na kruchtu. Schodišťová přístavba u velké věže byla zbořena a nové přístupové schodiště vytvořeno v síle západního zdiva severní průčelní věže. Ve stejné době byla také zbořena předsíň před severním portálem a odbourána stará sakristie při severním boku presbyteria.

Exteriér

PRŮVODCE EXTERIÉREM KOSTELA 

Prohlídku začínáme západním průčelím kostela. Hrotitý portál, osazený sem ve druhé polovině 14. století, je orámován lištou a polem kvádrového líce zdiva pocházejícími z doby výstavby velké jižní věže, tedy z období po roce 1489 až snad do prvé třetiny 16. století. V supraportě portálu je osazena reliéfní nápisová deska s textem Anno domini M CCCC LXXXIX / Fundatur turris Per magistrum / Nicolaum Piesnensem Tuere / ab hoste o ihesu amantes nos te (= Roku Páně 1489 byla věž založena mistrem Mikulášem Píseckým. Chraň nás tebe milující, ó Ježíši, od nepřítele.). Reliéfní polopostavy po stranách desky nejsou kvůli již nečitelným nápisům na nápisových páskách jednoznačně identifikovatelné. Nelze vyloučit, že postava vlevo představovala stavitele věže mistra Mikuláše Píseckého. Pod ním je reliéf s vyobrazením znaku města Písku - nejstarší doklad tohoto druhu ve městě. Lze uvažovat o tom, že vpravo se snad jedná o postavy českých panovníků, za nichž byla věž stavěna. Postava s královskou korunou by představovala Vladislava II. Jagellonského (1471-1516) a postava s knížecí čapkou jeho syna Ludvíka (1516-1526). Této hypotéze se zdá nasvědčovat i umístění reliéfního znaku Českého království pod oběma portréty. Dále bychom mohli dedukovat, že výzdoba byla osazena někdy v letech 1509-1516, kdy mladý Ludvík Jagellonský byl sice již korunován českým králem, ale dosud vládl jeho otec Vladislav II. Celá výzdoba supraporty portálu by tak představovala jakousi světskou rovinu, zatímco výzdoba ve vyšších úrovních již rovinu nebeskou. Ve vrcholu ostění okenní špalety jsou to (zleva doprava) atributy čtyř evangelistů: sv. Matouše na prvním kvádru, sv. Jana, sv. Lukáše a sv. Marka na čtvrtém až šestém kvádru. Na druhém kvádru je vyobrazena dvojice polopostav andělů původně držících dnes již odsekaný kalich. Na čelní straně téhož kvádru vidíme heraldický štítek s mariánským emblémem. Na třetím kvádru je polopostava žehnajícího Krista s kalichem a s křížovým nimbem. Napravo od okna je osazen reliéf Panny Marie korunované liliovitým diadémem s kruhovým nimbem, která drží na pravici Ježíška svírajícího v ručkách jablko, s křížovým nimbem kolem hlavy. Pod reliéfem s Madonou vyúsťovalo kdysi schodiště na kruchtu, které bylo odstraněno v roce 1855; bylo nahrazeno novým schodištěm v síle zdi severní průčelní věže, na něž se vstupuje neogotickým portálkem vlevo od západního portálu. Vysoko nad oknem, téměř v jedné rovině s patou štítu, je osazen reliéf s polopostavou Bolestného Krista s trnovou korunou. Kristus je zobrazen stojící v otevřeném sarkofágu, ruce s kalichem jsou uraženy. Zcela nahoře, ve štítu, je v okenním ostění osazen fragmentárně dochovaný písecký městský znak.

Celému chrámu, a vlastně i městu, dominuje do jihozápadního nároží pojatá mohutná zvonice, v současnosti téměř 72 metrů vysoká, jejíž těleso je ne zcela pravidelně rozděleno čtyřmi římsami. Hranol je završen mohutnou vysazenou římsou nesoucí kružbové zábradlí ochozu, které však pouze novodobou kopií původního. Celá horní část věže je upravována ve stylu pozdního baroka, samotná báň je až neobarokní z roku 1804. Zatímco těleso věže je prolomeno pouze šesti drobnými okénky (spodní z okének východní stěny bylo teprve dodatečně rozšířeno) osvětlujícími místnosti v přízemí a patře věže (dvě spodní okénka jižního průčelí) a schodiště, je zvonové patro prolomeno do všech světových stran rozměrnými hrotitými okny s kamenným profilovaným ostěním.

Ve zvonici jsou zavěšeny čtyři novodobé zvony pořízené především zásluhou velkorysého finančního daru zprostředkovaného od zahraničních dárců děkanem Josefem Jiranem (1990-2001). Prvním byl zvon Panna Maria s nápisem: Panně Marii patronce města / pod ochranu tvou se utíkáme po obvodu: donum benefactorum germ. et helv. (= Dar německých a švýcarských dobrodinců) / 1243 · 1991. Poté následovala trojice zvonů - sv. Václav s nápisy: Svatý Václav / Svatý Václave vévodo české země nedej zahynouti nám ni budoucím po obvodu pak: Písek 1234(!)-1993 / Donum benEfactorum (= Dar dobrodinců); Sv. Cyril a Metoděj: sv. Cyril a Metoděj / ve jménu Páně se rozeznívám slovo Boží je mnou hlásáno po obvodu: občané městu Písek / 1243 - 1993; Jan Hus: mistr Jan Hus / hledej pravdu slyš pravdu uč se pravdě miluj pravdu drž pravdu až do smrti po obvodu: Jitex městu Písek / 1243 - 1993; všechny zvony posvětil budějovický biskup Antonín Liška. Zvony pocházejí z dílny rodiny Dytrychovy z Brodku u Přerova.

V úrovni ochozu (za ciferníky) je dochován byt věžného z roku 1757 s hodinovým strojem od Karla Fiedlera z roku 1874. Na východní straně věže, při jižním nároží, se nalézá reliéf s polopostavou muže, snad se jedná o alegorii Jitra.

V těsném východním sousedství věže se nalézá raně gotický portálek, přenesený sem snad z míst, kde se dnes ke kostelu připojuje svatojánská kaple. Vstup byl zazděn v roce 1999. Kapli sv. Jana Nepomuckého popisujeme blíže v oddíle věnovaném chrámovému interiéru. K jejímu jižnímu průčelí byla v roce 1850 přistavěna výklenková kaplička, do které byla přenesena kamenná socha sv. Jana Nepomuckého, pořízená Bratrstvem sv. Jana Nepomuckého roku 1757, která do té doby stála na druhé straně kostela v prostoru před severním vstupem, kde však byla vztyčena teprve roku 1762. Socha je asi nejkvalitnější kamennou svatojanskou plastikou ve městě. Na jejím podstavci je zavěšena kartuše s nápisem SODALITAS ALMA SANCTO SVO TVTELARI (= Vznešené bratrstvo svému svatému ochránci; chronogram: 1762).

Pokračujeme-li dále východním směrem, přejdeme kolem dnešní sakristie (původně gotické kaple), jejíž jižní stěna mírně předstupuje před stěnu boční lodi. Do sakristie se vstupuje od východu vstupem, který zde byl prolomen teprve roku 1723.

Celý polygon presbyteria obíhá dole jednoduchá římsa. Opěrné pilíře jsou jednoduché, jednou odstupněné, vyztužené kvádrovými armaturami. Ukončené jsou sedlovou stříškou vrcholící liliovitou profilací, která se však v neporušené podobě dochovala pouze na jihojihovýchodním opěráku. Pod osovým oknem presbyteria byl někdy před rokem 1727 prolomen vstup. Současný pozdně gotický portálek byl původně osazen ve vstupu do schodišťové přístavby při západním průčelí kostela; sem byl přenesen po jejím odbourání v roce 1855. Vstup byl zazděn v roce 2001.

Na hřebenu střechy nad závěrem presbyteria byla asi v roce 1858 postavena sanktusníková věžička, do níž byly tehdy přeneseny dva zvony ze severní věže. Dnes zde visí zvon sv. Josef přelitý roku 1901 plzeňským zvonařem Robertem Pernerem. Zvon nese nápis Oroduj za nás sv. Josefe. Přelil mistr Robert Perner v Plzni r. 1901. a je ozdoben reliéfy sv. Josefa a městského znaku.

Při severní straně presbyteria stávala stará sakristie, odbouraná v roce 1855. Východní stěna sakristie se napojovala přímo na opěrák, který z toho důvodu také není ve spodní části opatřen kvádrovou armaturou; severní stěna sakristie tvořila prodloužení boční lodi. V roce 1855 zazděný vstup s obdélným ostěním v sousedství opěráku prostředkoval spojení mezi sakristií a kostelem; ostění pochází pravděpodobně již ze čtyřicátých let 13. století. Napravo od něho se nalézá nevelká, segmentově zaklenutá nika - za ní se snad nachází schodiště sestupující do prostory vysekané ve skále pod západní částí presbyteria.

Nad východním zakončením boční lodi je zde zachován raně gotický štít (i s úsekem podstřešní římsy), který poskytuje přesnou představu o původním zastřešení bočních lodí. Ostění nejvýchodnějšího okna severní boční lodi je původní a při pozorném pohledu můžeme v jeho záklenku rozpoznat stopy po odsekané kružbě.

Uprostřed stěny boční lodi je osazen původní vstupní raně gotický portál, bohužel značně poškozený, příbuzný s portálem ve zvíkovské hradní kapli. V průběhu času zanikla sochařská výzdoba hlavic ukončujících dvojice sloupků, které byly původně vsazeny do výžlabků v bocích ostění. Dole se sloupky opíraly o dosud dochované talířovité patky spočívající na polygonálních soklících. Zcela zanikla také výzdoba plochy tympanonu nad vstupem.

Kamenný kříž se zlaceným litinovým korpusem Ukřižovaného, stojící poblíž severního vchodu, byl na tomto místě vztyčen v roce 1967; do té doby zde stával kříž dřevěný. Nynější kříž, pocházející z roku 1883, sem nechal ze hřbitova u kostela sv. Václava přenést děkan František Kajtman.

PRŮVODCE INTERIÉREM KOSTELA

Presbyterium (kněžiště) sestává z jednoho čtvercového klenebního pole a polygonálního závěru tvořeného pěti boky osmiúhelníku. Je zaklenuto žebrovou klenbou nesenou zkrácenými válcovými příporami (s výjimkou přípor meziklenebního pasu) s konzolami zdobenými jednoduchými geometrickými a vegetabilními motivy trojího druhu a jednoduše profilovanými hlavicemi; výjimku tvoří hlavice v jihojihovýchodním koutu závěru, která je zdobena vegetabilním dekorem. Svorník v západním poli klenby je tvořen radiálně seřazenými částečně se překrývajícími laločnatými listy, svorník klenby závěru je bez výzdoby. K původnímu uspořádání prostoru presbyteria náleží drobný hrotitý portálek v severní stěně s jednoduše profilovaným ostěním, kterým se vstupovalo do zaniklé původní sakristie. Sedlový portál v jižní stěně u triumfálního oblouku, který vede do dnešní sakristie, je až pozdější; zdá se, že v této podobě sem byl osazen až v průběhu 14. století.

         Původně bylo presbyterium osvětlováno sedmi okny. Zatímco podoba oken v závěru zůstala beze změn, okno v severní stěně západního pole bylo roku 1887 zvětšeno posunutím parapetu asi o jeden metr níže. Od roku 1900 je zdobí vitraj provedená pražskou firmou Pazdera podle návrhu Maxe Pirnera. Je zde vyobrazen sv. Václav sedící na bílém koni doprovázený členy své družiny, vlevo jej několik světců uvádí do ráje. Sv. Václav adoruje nad ním znázorněnou P. Marii s Ježíškem, anděl, vznášející se vpravo nad ním mu podává mučednickou palmu. Zcela nahoře dvojice andělů drží svatováclavskou korunu, nad níž se vznáší holubice Ducha Svatého. V dolní části, oddělené textem Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě klečí žena a muž, kteří mají údajně obličeje děkana Františka Pecha a právníka Františka Daneše, kteří se o pořízení vitraje zasloužili. Mezi nimi je nápisová tabule s pamětním textem: Věnováno městskou spořitelnou po 25 letém působení - zřízeno léta Páně MCM. Zcela dole je pak vyobrazen znak města Písku a znak Českého království. Protější okno bylo zazděno již někdy koncem 13. století při přístavbě kaple (nynější sakristie) k jižnímu boku presbyteria. Ostatní okna v závěru presbyteria byla vybavena vitrajemi s vegetabilními a geometrickými motivy. Asi v roce 1887 to byla tři okna v závěru, do nichž vyrobil vitraje Franz Schlinger z Hüblern (Houžná) u Lenory. Ve vitraji osového okna je vsazen obraz na oblaku stojící mladistvé P. Marie s rozpuštěnými vlasy. Vitraje do zbylých dvou oken po stranách hlavního oltáře byly osazeny v roce 1899 - vytvořil je opět Franz Schlinger.

         Hlavní oltář nahradil předchozí monumentální barokní oltář, který zde byl vztyčen počátkem devadesátých let 17. století. Nový neogotický hlavní oltář byl zbudován na podnět děkana Františka Pecha v letech 1886-87 podle návrhu Josefa Krejčíka z Prahy. Posvěcen byl (společně s celým obnoveným kostelem) budějovickým biskupem Martinem Josefem Říhou dne 19. června 1887. Střední část portálového oltáře je tvořena třemi vimperky završenými nikami s dřevěnými plastikami v životní velikosti. Sousoší ve střední nice představuje výjev Obětování Panny Marie v jeruzalémském chrámu (což nekoresponduje se zasvěcením kostela). Maria v dětském věku je zde doprovázena svými rodiči sv. Annou a sv. Jáchymem, u jehož nohou spočívá obětní dar pro chrám - ošatka se dvěma holoubaty. Nad jejich hlavami je umístěna polopostava anděla s nápisovou páskou s textem: Zdrávas Maria. V levé nice stojí socha arcibiskupa sv. Metoděje, v pravé sv. Cyrila. Oltářní retabulum vrcholí bohatou kružbovou architekturou završenou třemi kružbovými věžičkami a řadou fiál. Věžičky vytvářejí zároveň stříšky baldachýnů, přičemž pod prostředním je plastika ukřižovaného Krista s dvojicí andělů u paty kříže, pod levým baldachýnem P. Maria a pod pravým sv. apoštol Jan. Velmi náročně je řešen prostor predelly. Uprostřed je umístěn vpřed vystupující domečkový svatostánek završený vimperkem a dvěma fiálami, jehož dvířka jsou ozdobena ukřižovaným Kristem mezi révovými rozvilinami. Po stranách svatostánku stojí v nikách dvanáct apoštolů hierarchicky seřazených ve vztahu vůči svatostánku; v pořadí zleva doprava jsou to: sv. Šimon, sv. Bartoloměj, sv. Jakub mladší, sv. Jan, sv. Ondřej, sv. Petr, sv. Pavel, sv. Jakub starší, sv. Tomáš, sv. Filip, sv. Matouš a sv. Juda Tadeáš. Z boku jsou na oltářní predelle umístěny tabule s memoriálními nápisy řezanými v gotické minuskule. Zezadu je na oltáři umístěna třetí tabule. Oltářní pult je druhotně upravován a je zepředu i po stranách zdoben kružbovou paneláží. Uvnitř je ukryt zděný stipit s mramorovou mensou s pěti vysekanými konsekračními křížky z barokního oltáře svěceného v roce 1692.

          Kazatelna (v současnosti rozebraná a uložená v depozitáři) nahradila v roce 1887 z iniciativy děkana Pecha původní kazatelnu barokní. Stejně jako hlavní oltář pochází z pražské dílny Josefa Krejčíka. Šestiboká tribuna kazatelny spočívá na šesti sloupcích s bohatě řezanými hlavicemi stojících na polygonálním trnoži. Vystupuje se na ni prostřednictvím zalomeného schodiště ústícího do presbyteria kružbovou brankou s vimperkem a dvěma fiálami. Zábradlí je zdobeno plastikami Krista jako Dobrého pastýře (na čelní straně) a čtyř evangelistů označených mluvícími páskami na spodku tribuny. Zleva to jsou sv. Jan, sv. Lukáš, Ježíš Kristus, sv. Marek a sv. Matouš. Náročně je provedena šestiboká stříška kazatelny v podobě složité kružbové věžičky s opěráky a fiálami. Pod středovým baldachýnem je umístěna nevelká plastika kážícího sv. Jana Křtitele, na nárožích stříšky stojí sošky pěti andělů - dva z nich drží kadidelnici, jeden harfičku a jeden hraje na příčnou flétnu.

         Při současné liturgii slouží jako hlavní oltář tzv. obětní stůl v centru presbyteria. Nynější obětní stůl vznikl úpravou oltářního stolu tvořícího předtím součást oltáře v kapli písecké nemocnice. Kovové oltářní svícny sem byly umístěny děkanem Josefem Jiranem. Novějšího data je také ambo, jehož pultík spočívá na trojici sloupků, s hlavicemi odvozenými od hlavic sloupků kazatelny. Ambo vyrobil v roce 2002 truhlář Václav Kohout, hlavice vytvořil pražský řezbář Václav Novák. Celková úprava prostoru kněžiště byla v letech 2002-03 uskutečněna současným administrátorem Karlem Vrbou.

         Na jižní stěně presbyteria je od roku 2008 zavěšen obraz Krista v zahradě Getsemanské, provedený ve čtyřicátých letech 20. století jako předloha pro tapisérii podle obrazu Mistra Třeboňského.

Prostor presbyteria je od trojlodí oddělen zahroceným triumfálním obloukem, na jehož jednoduše okoseném klenebním pasu byly někdy v první čtvrtině 14. století vymalovány polopostavy proroků umístěné pod jednoduchými vimperky. Malby jsou při pozorném pohledu stále ještě rozpoznatelné. Na jižní straně je umístěn rozměrný krucifix. Korpus Krista je vysoce kvalitní dílo vzniklé mezi lety 1730 - 1740. Obvyklý text na titulu - Ježíš Nazaretský král židovský - je zde napsán hebrejsky, řecky a latinsky v nezkrácené formě, ale podle hebrejské předlohy zprava doleva a zrcadlově obrácenými literami. Architektonický podstavec, nesoucí symbolický vrcholek Kalvárie pravděpodobně současný s krucifixem, vznikl při úpravách chrámového interiéru v roce 1932, kdy sem byl krucifix přemístěn ze severní boční lodi, kde stál vedle vchodu.

          Hlavní loď sestává ze tří čtvercových klenebních polí sklenutých na křížovou žebrovou klenbu s kruhovými krycími deskami. Klenební segmenty vyrůstají z konzol zdobených pouze jednoduše profilovaným abakem. Pole jsou vzájemně oddělena meziklenebními pasy spočívajícími na jednoduše provedených zkrácených příporách. Do západního pole byla v 16. století vestavěna kruchta. Klenba západního pole hlavní lodi (nad kruchtou) byla nově sklenuta na konci 15. nebo nejpozději v první polovině 16. století. Žebra zde nejsou sestavena z kamenných segmentů, nýbrž z cihelných tvarovek (podobně jako v podkruchtí). Kamenné jsou pouze koutové konzoly, z nichž nejzajímavější je ta v jihozápadním koutě provedená ve formě maskaronu v podobě vousáče. S oběma bočními loděmi je hlavní loď propojena prostřednictvím masivních hrotitých arkád spočívajících na pilířích čtvercového půdorysu členěných pouze soklem a jednoduše profilovanou římsou. Původní situace se zachovala na severní straně, kde je komunikace s boční lodí prostředkována pěti arkádami; nejzápadnější šestou arkádou se vstupuje do podvěží. Na jižní straně byly nejzápadnější pátá arkáda a arkáda podvěží pohlceny po roce 1489 zdivem vestavěné velké věže.

          Podoba oken hlavní lodi zůstává nejasnou. Nynější hrotité okno v západním průčelí svoji středověkou podobu asi příliš nezměnilo, zato okna ve stěnách lodi na původní otvory v žádném případě nenavazují a je dokonce možné, že ve středověku se zde nenalézala žádná okna. Současná podoba okenních otvorů pochází až z roku 1728. Nynější vitraje s motivy čtyř evangelistů byly pak osazeny po dokončení regotizace mobiliáře. V severní stěně se jedná o vitraje se sv. Markem na východní straně a sv. Lukášem, osazené před rokem 1897. Vitraje v jižní stěně byly osazeny v roce 1897 - od východu sv. Matouš a sv. Jan. Všechny čtyři vytvořil opět Franz Schlinger.

Kruchta z první poloviny 16. století, která půdorysně zcela vyplňuje západní pole lodi, byla mírně upravována v barokní době. Projevuje se to na jejím mírně zvlněném zděném zábradlí, zdobeném jednoduchými štukovými pilastry. Před projmutou střední část zábradlí (v prostoru pro pozitiv) byla asi při úpravách v závěru 19. století předsunuta dřevěná tabule se žalmovými verši Chvalte Hospodina společným zpíváním na buben a na harfu prozpěvujte Jemu. Žalm 149.17 a Chvalte Hospodina na struny a na varhany v společném zpívání: všeliký duch chval Hospodina. Žalm 150.27.

          Na kruchtě stojící varhany byly pořízeny na náklad písecké občanské záložny v roce 1902, kdy nahradily nástroj z roku 1846. Nové varhany byly posvěceny děkanem Františkem Pechem 2. března 1902. Jejich výrobu provedla pražská firma Emanuela Š. Petra, která postavila nástroj čítající 1663 píšťal, které jsou osazeny ve skříni v neogotickém stylu rozčleněné do tří lomených oblouků, tvoří tak protějšek k hlavnímu oltáři.

          Snad největší v chrámu dochovanou uměleckohistorickou hodnotu představují na pilířích mezilodních arkád dochované nástěnné malby. Nejstarší je dvojice obrazů vymalovaných na obou východních polopilířích mezilodních arkád v době okolo roku 1270, nebo ještě o něco dříve. Na evangelijní straně je to Trůnící Madona s Ježíškem, korunovaná dvěma anděly. Malba provedená na vápennou omítku technikou secco-fresco je bohužel silně poškozena. Dobře patrná je frontálně podaná tvář Madony, jejíž pravice s otevřenou dlaní připomíná gesto králů. Madona sedí na arkádovém trůnu, přičemž Ježíšek spočívá na jejím klíně. Koruna, kterou andělé kladli na Mariinu hlavu, je dnes zcela setřená; totéž se týká barevnosti, která je dochována jen ve zlomcích. Na polopilíři na epištolní straně je namalováno Ukřižování s Pannou Marií, sv. Janem a dvěma přilétajícími anděly nad příčným břevnem kříže. Na obrazu zaujme zejména expresivně prohnuté Kristovo tělo. Přímo do plochy malby byl v prostoru u paty kříže vyryt konsekrační kříž, dnes retušovaný, který dokládá, že malba musela vzniknout již před svěcením trojlodí. Obě malby vytvořil pravděpodobně ve stejné době jeden umělec; vzhledem k jejich vysoké kvalitě zde můžeme uvažovat o tom, že se tak stalo na objednávku krále, jakožto patrona dokončovaného kostela. Na západní straně nejvýchodnějšího pilíře jižních mezilodních arkád byl někdy kolem roku 1330 vymalován na tenké vápenné omítce Bolestný Kristus. Po Kristově pravici stojí P. Maria, po levici poněkud nečekaně sv. apoštol Jakub, jehož totožnost je ovšem díky jeho jménu vepsanému do nimbu naprosto nezpochybnitelná. Ze stran přilétající dvojice andělů přináší nástroje umučení: anděl vlevo nese kříž a trojici hřebů, anděl na pravé straně důtky a trnovou korunu. Pod lištou ve spodní části spatřujeme klečící donátory. Vlevo muž, z jehož jména se zachoval pouze fragment, zatímco jméno jeho vpravo klečící manželky je zachováno celé (levharda); mezi manžely stojící čtyři postavičky představují pravděpodobně dcery. Na severním boku téhož pilíře je zachován fragment téměř nečitelného memoriálního nápisu, snad z roku 1381, který se zřejmě týkal zde založeného oltáře zasvěceného sv. Prokopu. Poslední z maleb nalezneme na západní straně druhého piliře jižních mezilodních arkád - jedná se o Snímání z kříže z doby kolem roku 1310. Kristovo lukovitě prohnuté tělo je snímáno z vidlicového kříže. Tělo podpírá Josef z Arimathie, zatímco Nikodém uvolňuje hřeb z Kristových nohou a jeden z pacholků hřeb z jeho levice. Vpravo stojící sv. Jan scéně přihlíží, vlevo stojící Panna Maria tiskne k tváři Kristovu pravici. Pod dolní lištou obrazu je fragment dalšího výjevu, který představoval pravděpodobně Oplakávání Krista nebo Kladení do hrobu.

         Většinu plochy dlažby hlavní lodi zaplňují barokní lavice s čely zdobenými řezaným vegetabilním dekorem, pořízené v roce 1726. Na pilířích mezilodních arkád je zavěšeno čtrnáct dřevěných reliéfů zobrazujících zastavení Křížové cesty, které v roce 2004 vytvořil Aleš Liška.

Šířka severní boční lodi, která se směrem k západu nepatrně rozšiřuje, činí okolo 3,4 metru. Žebra kleneb vyrůstají z prostých konzol s jednoduše profilovaným abakem. Stejnými způsobem je sklenuto i podvěží. Prostor podvěží je od navazující boční lodi oddělen mohutnou arkádou. Okenní otvory obou bočních lodí byly původně asi jen z poloviny tak široké, než jak je tomu dnes. Tato okna byla upravována v dlouhém období od 15. do 18. století. Již zmíněná východní okna obou lodí byla původně členěna středním prutem a v záklenku opatřena jednoduchým kružbovým motivem. Současné zasklení oken bylo pořízeno v roce 1993.

          Ve východním závěru lodi stojí oltář sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka, který nahradil na tomto místě původně stojící oltář barokní, zasvěcený Všem svatým. Současný oltář byl pořízen z iniciativy děkana Františka Pecha, navržen Josefem Mockerem a dokončen v únoru roku 1882; vyrobil jej pražský řezbář a truhlář Sandr. Oltářní obraz namaloval František Sequens, autor řady prací pro pražskou svatovítskou katedrálu. Nový oltář byl posvěcen na svátek sv. Vojtěcha - 23. dubna 1882. Celé oltářní retabulum je bohatě vyřezávané, zdobené zejména květinovým dekorem, střední část je završena řezaným baldachýnem, taktéž s květinovým dekorem. Predella je po stranách svatostánku zdobena reliéfy s eucharistickými motivy. Oltářní mensa je nesena dvojicí sloupků s řezanými hlavicemi.

         U nejvýchodnějšího pilíře stojí na soklu socha Nejsvětějšího Srdce Páně. Tu pořídil děkan Antonín Pixa v roce 1917 a umístil ji na někdejší oltář sv. Kateřiny nalézající se v jižní boční lodi napravo od vstupu do svatojanské kaple. Na současné místo byla socha přenesena v roce 1932; nahradila zde plastiku sv. Josefa.

          Na pilíři naproti severnímu vstupu do kostela je zavěšen krucifix - práce ze druhé poloviny třicátých až z počátku čtyřicátých let 18. století. Krucifix darovala kostelu v roce 1978 Aloisie Mužíková.

          Napravo od bočního vchodu je umístěna jedna ze dvojice chórových lavic pořízených v roce 1710. Kvalitně řezaná lavice má čela i bočnice zdobené rozvilinovými motivy. Z původního umístění v presbyteriu sem byla přesunuta v roce 2002.

          Mezi třetím a čtvrtým pilířem mezilodních arkád spočívá v dlažbě jeden z posledních zde ponechaných náhrobníků, který patří Františku Lorenzovi.

          U třetího pilíře stojí plastika sv. Josefa, která sem byla přenesena roku 2009 z východní niky kaple sv. Jana Nepomuckého. Dřevěná socha byla vyrobena roku 1900 v sochařské dílně Josefa Krejčíka v Praze na náklady členů III. řádu sv. Františka.

          Pod malou věží, při západní stěně lodi, stojí oltář sv. Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté tváře, panny a učitelky církve. Oltář byl zhotoven na náklad píseckého měšťana Františka Kinkora v roce 1882, tehdy ovšem jako oltář P. Marie Růžencové (Lourdské); původní patrocinium oltáře dodnes dosvědčuje nika pro sochu, která je provedena ve formě lourdské jeskyně. Oltář, který vyrobil písecký řezbář Josef Havrda, byl původně postaven mezi oknem podvěží a nejzápadnějšího pole severní lodi. Na dnešní místo byl přesunut, když předtím vystřídal řadu jiných umístění, v roce 2003. Ke změně zasvěcení oltáře na současné došlo při úpravách chrámového interiéru v roce 1932 na podnět děkana Antonína Svobody. Oltářní retabulum v eklektickém stylu je bohatě vyřezávané, v pásech po stranách niky se sochou světice květinový dekor, nahoře řezaný baldachýn. Socha sv. Terezie byla vyřezána roku 1930 pražským řezbářem Aloisem Vyskočilem a umístěna původně v severní boční lodi u třetího pilíře od východu (posvěcena byla 23. března). Jako předloha sloužila socha ve lnářském klášterním kostele. Na predelle po stranách svatostánku reliéfy s eucharistickými motivy a nápisové pásky se zamalovanými texty. Na místo svatostánku byla v roce 2010 umístěna prosklená skřínka, do níž byla z depozitáře uložena sádrová kopie plastiky Pražského Jezulátka, pořízená asi počátkem 20. století.

          Ve východním závěru jižní boční lodi se nalézá oltář Panny Marie Písecké (Vítězné) - bezesporu nejvýznamnější z bočních oltářů tohoto kostela. Oltář uvedeného zasvěcení stojí na tomto místě nejpozději od druhé poloviny 17. století, jeho současná podoba je ovšem mladší, neboť vznikla z iniciativy děkana Pecha. Vypracováním návrhu a posléze i vlastní prací byl pověřen osvědčený Josef Krejčík, který jej navrhl jako pandán k oltáři sv. Vojtěcha. Oltář byl vztyčen v říjnu roku 1888 a poté dne 1. listopadu posvěcen. Ve středním poli oltáře byl vytvořen prostor pro zasazení rámu s původním na dřevě malovaným milostným obrazem Panny Marie s Dítětem. Obraz Madony svatovítského typu pocházel snad již z osmdesátých let 14. století a vznikl pravděpodobně v pražské malířské dílně. Do Písku se dostal z emauzského kláštera a to prostřednictvím Ondřeje Františka Causalia, který jej jako student podle pověsti nalezl zazděný v zahradní zdi tohoto kláštera. Na konci svého života (před rokem 1687) pak obraz věnoval děkanskému kostelu. Obraz madony byl na oltáři umístěn až do noci z 2. na 3. prosince roku 1975, kdy byl za podivných okolností ukraden; od této doby je nezvěstný. V současnosti je zde umístěna kopie namalovaná Pavlem Šnebergerem. Z někdejšího barokního oltáře zůstala zachována plechová rokajová ozdoba rámu a snad i dřevěný reliéf veduty Písku od severu s píseckou Madonou jakožto ochránkyní města. Boční části retabula tvoří niky se sochami českých světic sv. Ludmily a sv. Anežky. Střední část retabula je završena baldachýnem téměř totožným s baldachýnem na oltáři sv. Vojtěcha. Po stranách svatostánku na predelle reliéfy s eucharistickými motivy. Mensa je podpírána dvojicí sloupků s řezanými hlavicemi.

         Vpravo od oltáře je ve stěně pod oknem vyhloubena rozměrná, konchou zaklenutá nika, sloužící nejpozději od barokní doby k umístění křtitelnice, která se zde nacházela až do přesunu v roce 2003. Vedle ní je v ozdobném rámu z roku 1932, který vyrobil řezbář Krátký z Heřmanova Městce, zavěšen tištěný text vóta - slavnostního slibu Píseckých o konání každoročního procesí s milostným obrazem P. Marie Písecké na znamení díků za záchranu města na přelomu let 1741-42 za válek o rakouské dědictví. Vrchol rámu je ozdoben reliéfem městského znaku s letopočtem MDCCXLIII.

         V těsném sousedství nejvýchodnějšího pilíře mezilodních arkád spočívá v dlažbě pozdněstředověký náhrobník datovatelný do 16., popřípadě ještě do závěru 15. století. Náhrobník je sešlapaný do téměř naprosté nečitelnosti - konstatovat lze jen tolik, že na jeho ploše, lemované po okrajích minuskulovým nápisem, se nalézá štít se dvěma zkříženými předměty (snad klíči či šípy).

         Při třetím pilíři mezilodních arkád je na soklu umístěna dřevěná socha sv. Antonína Paduánského která sem byla přenesena roku 2009 ze západní niky kaple sv. Jana Nepomuckého (pro kostel ji v roce 1911 pořídil děkan Pixa).

         V západním zakončení lodi stojí od roku 2003 oltář Panny Marie Bolestné. Jeho původ je poněkud nejasný. Nejstarší zpráva o oltáři uvedeného zasvěcení je již z roku 1692 - z tohoto oltáře však již asi nestojí nic. Za zakladatele současného oltáře bývá považován děkan Václav František Stuchlík, který jej však asi nechal pouze obnovit. Tehdy oltář stával pod severní věží kostela; poblíž něho byl také děkan Stuchlík 5. března 1707 pohřben. Socha Piety sice vznikla někdy před rokem 1710, nicméně do chrámu měla být přenesena až kolem roku 1820 z kostela Nejsvětější Trojice. Klasicky ztvárněná Pieta - Kristovo mrtvé tělo spočívající na kolenou jeho zarmoucené Matky, jejíž srdce je protknuto mečem bolesti - je dobrá práce, která je ovšem v současnosti poněkud znehodnocena nevhodnou polychromií. Socha spočívá na podstavci zdobeném listy akantu, který vyrobil písecký truhlář Bernard. Vlastní oltářní mensa a retabulum pochází asi z doby kolem roku 1800, snad s použitím některých starších částí (baldachýn).

 

Kaple sv. Jana Nepomuckého, kněze a mučedníka (křestní kaple)

          Výstavba kaple byla umožněna díky štědrosti písecké měšťanky Boženy Hanzlíkové, která na ni 14. prosince 1740 darovala částku 1500 zlatých (po své smrti v roce 1759 byla také v kryptě této kaple pohřbena). Základy pro kapli začaly být hloubeny 5. dubna 1741 a již 18. dubna mohl děkan Václav Liška položit základní kámen. Válečné události však 18. října téhož roku stavbu přerušily, takže se v ní pokračovalo až v roce 1743, kdy dne 26. března začala být kopána krypta. Za sedm měsíců nato, 26. října, byla stavba dokončena. Trvalo však ještě více než půldruhého roku, něž byla kaple dne 16. května 1745 děkanem Františkem Ledeckým vysvěcena. Kaple je centrální stavba, která byla přistavěna k jižní lodi kostela, vstup do ní vznikl snad pouhým rozšířením původního středověkého vstupu - hřbitovního portálku. Uvnitř je elipsovitá, vně osmiboká. Od východu a od západu je osvětlována kazulovým oknem; okno v jižní stěně (za oltářem) bylo asi záhy zazděno. Vstup je prostředkován od severu - po sedmi stupních stoupajících sem z jižní boční lodi kostela. Interiér je členěn osmi pilastry se štukovými korintskými hlavicemi, které nesou zalamované kladí obíhající po celém obvodu kaple. Klenba je tvořena kupolí s lucernou se čtyřmi půlkruhem zaklenutými okénky. Stěny kaple jsou dále zdobeny poměrně bohatým štukovým dekorem.

          Při jižní stěně stojí dřevěný portálový oltář sv. Jana Nepomuckého z roku 1746. Oltářní retabulum, obohacené ještě dvojicí sloupů po stranách, vrcholí bohatě profilovanou zalamovanou římsou, na níž spočívá další nástavec s volutami po stranách. Středem oltáře je na plátně malovaný obraz, snad z roku 1733, který sem byl přenesen z kostela z někdejšího oltáře sv. Jana Nepomuckého. Znázorňuje noční scénu vyzdvižení těla sv. Jana z řeky Vltavy. Nad konzolou nad obrazem spočívá anděl nesoucí jeden z hlavních Janových atributů - pětici hvězd, které označovaly místo, kde řeka ukrývala Janovo tělo. Nad ním - v oblačné záři s hlavičkami cherubů - je reliéf Paládia staroboleslavského, k němuž Jan konal podle legendy svoji poslední pouť; na volutách po stranách spočívá dvojice adorujících andělů. Celé oltářní retabulum vrcholí dalším z Janových atributů - oslaveným jazykem - na paměť jeho mučednictví pro zpovědní tajemství. Spodní část oltáře je novější. Původní oltářní stůl i svatostánek byly v roce 1899 nebo 1900 odstraněny (oltářní stůl se později nalézal v kapli na vojenském hřbitově, nyní slouží jako obětní stůl v kostele Povýšení Sv. Kříže, svatostánek byl věnován do muzea). Současný oltářní stůl v neogotickém stylu je zřízen ve formě Božího hrobu - za odnímatelným antependiem se nachází socha ležícího Krista. Oltář byl vyroben na podnět děkana Františka Pecha v roce 1905. Tento oltář byl ovšem původně umístěn pod malou věží. Již následujícího roku 1906 jej ale nový děkan Antonín Pixa nechal přenést na stávající místo. Svatostánek s dvojicí okřídlených putti sem umístil v roce 1932 děkan Svoboda, který jej dostal darem z muzea; možná se jedná o původní svatostánek, který byl o třicet let dříve předán právě muzeu. Při těchto úpravách byli sem také instalováni oba putti umístění po stranách oltářního obrazu. Na svatostánku je postaven tepaný barokní kříž z doby před polovinou 18. století zdobený barevnými skly, na jehož čelní straně je upevněn Ukřižovaný, na zadní pak plechový reliéf sv. Jana Nepomuckého. Po stranách oltáře stojí pár mohutných, dřevěných, bohatě řezaných barokních kandelábrů na trojbokých nohách z poslední čtvrtiny 17. století, které byly kdysi umístěny po stranách barokního hlavního oltáře.

          Celá plocha kupole je pokryta malbou provedenou asi v roce 1743, jejímž autorem je Jan Karel Kovář, tvůrce množství maleb zejména pro broumovsko-břevnovské opatství. Celá plocha je rozčleněna arkádami, které navazují na architektonické členění stěn kaple a vytvářejí tak jakési iluzivní patro. Nad oltářem je vymalována veduta města Písku (v pohledu od západu), na plátně rozprostíraném anděly; nad městem se vznáší postava žehnajícího sv. Jana Nepomuckého. Pod výjevem je pamětní nápis: SVB PROTECTIONE VESTRA VOBIS DEVOTI PISECAE IN VRBE TVTISSIMI STABVNT. (= Pod Vaší ochranou postavení Vám oddaní budou ve městě Písku nejbezpečnější; chronogram 1743). Nad západním oknem je vymalován sv. Jan jako zpovědník královny. Pod výjevem je putti s mluvící páskou s textem CULTUS JUSTITIAE SILENTIUM Isa (= Spravedlnost zajistí klid; Iz 32,17). Nad východním oknem je vymalován sv. Jan chránící zpovědní tajemství před králem Václavem. U králových nohou je vyobrazena alegorická postava s maskou, od níž se vine nápisová páska s textem: STABUNT JUSTI IN MAGNA CONSTANTIA Sap 5. V.1 (= Spravedlivý předstoupí s velkou neohrožeností; Mdr. 5,1). Nad vchodem je uprostřed chudých vymalován sv. Jan jako almužník. Andílek v popředí přidržuje kartuši s nápisem dedit pauperibus justitia ejus manet Psal 111 (= Dává chudým, jeho spravedlnost trvá; Žalm 112,9). Zajímavé je, že výjev je situován na třetí nádvoří Pražského hradu, neboť v pozadí vystupuje horní část jižní věže svatovítské katedrály. Nad římsou je také malířova signatura JC Kowarsch, pinxit. 1742 (= J.K. Kovář maloval 1742). Rok 1742 je ovšem více než podezřelý. Pod tímto výjevem, ve štukovým ornamentem lemované supraportě nad vstupem do kaple, je silně poškozená malba se svržením sv. Jana z Karlova mostu do Vltavy. Malba byla evidentně zamýšlena jako protějšek k oltářnímu obrazu.

          K původnímu vybavení kaple náleží také čtveřice plastik církevních Otců umístěných v konchou zaklenutých nikách mezi dvojicemi pilastrů. Vlevo od oltáře je to sv. Řehoř Veliký, vpravo sv. Augustin; nalevo od vchodu sv. Jeroným, napravo sv. Ambrož. Plastiky pocházejí někdy z první poloviny padesátých let 18. století.

          Uprostřed kaple stojí od roku 2003 křtitelnice a svícen s paškálem, které sem nechal přenést administrátor P. Karel Vrba, když rozhodl o užívání kaple jako kaple křestní. Cínová renesanční křtitelnice, předtím umístěná v nice v sousedství oltáře P. Marie Písecké, byla vyrobena v roce 1587 píseckým konvářem Kundratou a je nejstarším artefaktem z dochovaného chrámového mobiliáře. Má podobu kotle kalichovitého tvaru stojícího na třech nohách. Při horním okraji je kotel zdoben reliéfním figurálním pásem, při okraji spodním pásem figurálně-vegetabilním. Trojice noh, zakončených ve formě tlap, je v místech připojení ke kotli zdobena hlavami vousáčů. Nohy jsou nově fixovány ocelovým konstrukčním prvkem, na jehož středovém terči je vyryt záznam o posledním restaurování v roce 2004. Na tělesu kotle je rytý pamětní nápis umístěný v obdélné kartuši: s * i * t / Letha * od naro/zeni * panie * 1587 / kvndrata * konw=/arz * zde * w mTes/tie * piskv * [t]vto * kr=/zti[t]eDlnicy * s pomo/cy * bvozi * sstiast=/nie * dokonal s to/ho * bvd * panv * bvohv. Litery S * I * T snad odkazují na sv. Jana Křtitele jakožto na posledního proroka, který stojí na rozhraní doby starozákonní a novozákonní (S = Synagoga, I = Ioannes, T = Templum). Na kartuši kolem rámečku je vyryt pamětní nápis o obnově křtitelnice v roce 1854. Jedenáctiboké, vysoce vzduté kupolovité víko, jehož hrany směrem vzhůru mizí, přechází v kulovitě zakončený stvol vrcholící malým krucifixem. K hornímu okraji křtitelnice jsou přisazeny tři zarážky víka zdobené reliéfy mužské tváře (původní jsou pouze dvě, zarážka napravo od kartuše byla nově odlita při posledním restaurování). Víko je barokní, stvol byl upravován asi ve třetí čtvrtině 20. století. Křížek vrcholového krucifixu pochází z poloviny 19. století, korpus je starší, možná ještě z původní křtitelnice.

          Vedle křtitelnice stojí (s výjimkou velikonoční doby) dřevěný rokokový kandelábr pro paškál ze druhé čtvrtiny 18. století na bohatě řezané trojboké noze.

          V nikách pod oběma okny, vytvořených zřejmě pro umístění zpovědnic, jsou sochy přenesené sem roku 2009 ze stěn kaple. Sochy z cyklu svatých českých patronů z doby kolem roku 1700 byly původně osazeny na stěnách hlavní lodi. Do kaple byly sochy přemístěny při regotizaci interiéru v roce 1887. Sochy světců jsou provedeny v životní velikosti, s výraznou fysiognomií tváří. Ve východní nice je to sv. Vít, v západní sv. Zikmund.

          Pod zvýšenou podlahou kaple se nalézá krypta vybudovaná zároveň s kaplí. Krypta, o jejíž podobě se nám v současnosti nedostává bližších informací, sloužila k pohřbívání především píseckých děkanů a měšťanů. Vyústění vstupu do ní je zakryto kamennou deskou pod schodištěm do kaple.

          Vstup do kaple uzavírá kovaná železná mříž s vegetabilními motivy a korunkou na vrcholu, pocházející z druhé poloviny 18. století.

 

(Písecké katolické kostely, vydala Římskokatolická farnost Písek roku 2005.

Text – upravený a aktualizovaný – Jan Adámek; fotografie – Jiří Škoch)